— Ahoj, Marti! To jdeš za mamkou? — zavolala na ni sousedka z balkonu.
— Dobrý den, paní Nováková. Ano, jdu za mámou.
— Mohla bys s ní promluvit, — povzdechla si žena. — Chudák už od toho rozvodu úplně ztratila hlavu.
— Jak to myslíte? — Marta ztuhla.
— No já mám nespavost, tak často vstávám brzo. Jednou koukám z okna — ani ne pět ráno — a k domu přijíždí taxi. A z něho vyleze tvá matka. A vypadala… řekněme, že ne zrovna jako obvykle. A podle všeho v náladě. Už se o tom šuškají všichni sousedi. V jejím věku! A proč jen vyhodila tvého otce? Chybu udělal, ale kdo z nás je bez hříchu? Tolik let spolu — v jejím věku se rozvádět, to je přece hloupost.
— Děkuju, paní Nováková, — odpověděla Marta a polkla napětí. — Promluvím s ní.
Rychle zamířila do bytu. Její matka opravdu před půl rokem vyhodila otce, když ho přistihla, jak ji podvádí. Marta jí říkala, ať nespěchá — že každý může udělat chybu. Ale matka neústupně trvala na svém. A nejpodivnější bylo, že se nezhroutila do deprese, jak by se dalo čekat, ale naopak začala žít naplno. Nové oblečení, tancování, bary, kamarádky — prostě všechno, co pro ni dřív bylo nemyslitelné.
Martě to přišlo těžké přijmout. Ona sama se chystala vdát, plánovala děti. A její matka — v baru do rána? Jaká z ní bude babička? Jak ji představí tchýni, když jedna plete deky a druhá si užívá v nočních klubech?
Když Marta vešla do bytu, matka ji přivítala s konvícím v ruce a širokým úsměvem. Místo vybledlého županu měla stylový béžový kostým. Manikúra, pedikúra, prodloužené řasy — jasně, že si užívala život.
— Tak co, jak je s Honzou? — zeptala se, zatímco stavěla hrnky na stůl.
— Všechno dobré, — Marta se snažila držet emoce na uzdě. — A u tebe?
— No skvěle! Včera jsme s holkama řádily v baru až do rána. Nejprve tanec, pak karaoke. Byla to paráda!
— Paní Nováková mi už všechno řekla, — vložila se pochmurně Marta. — Že jsi přišla domů v pět ráno a zdálo se, že jsi pod parou.
Máma se rozesmála.
— A co sis myslela? V baru se pije čaj?
Marta už nevydržela.
— Mami, nemyslíš, že to trochu přeháníš?
— V čem konkrétně?
— No, řekněme, že už ti není dvacet. Jaký tancování, jaké kluby? Ty přece… no, měla bys jít příkladem. Budeš přece brzy babička!
— Já jsem žena, která je konečně volná. A nehodlám žít podle cizích představ.
— Ale vždyť jsi s tátou žila tolik let! Jak to můžeš takhle zahodit?
Máma na chvíli zmlkla, pak však klidně, ale rozhodně odpověděla:
— Tvůj otec mě zradil. Nebyla to chyba, ale vědomé rozhodnutí. A já už nechci být jen služka. Chci žít. Pro sebe. Tolik let jsem žila pro rodinu. A teď už mi nikdo nebude diktovat.
— Ale vždyť ti je skoro padesát!
— No a? Nemusím stárnout podle plánu.
Marta pochopila, že to přehnala.
— Promiň, nechtěla jsem tě urazit. Jen se o tebe bojím.
— Pokud se za mě stydíš, nemusíš mě zvát na svatbu. Ale věz, že si nebudu schovávat šediny pod šátek ani nosit pytlovité šaty. Budu tancovat a možná i flirtovat. Je mi dobře.
— Ne, mami, chci, abys tam byla. Jen…
— Jenže teta Nováková by nesouhlasila? No a co? Já konečně žiju.
Když Marta přišla domů, všechno řekla Honzovi.
— Nevím, jak se k tomu mám stavět.
Honza se jen zasmál:
— Podle mě je tvá máma úžasná. Neupadla do deprese, ale vybrala si život. Není přece zločin být šťastná.
O víkendu Marta zavolala matce.
— Mami, co takhle zajít do SPA a pak do baru na živou hudbu?
— A nebudeš se za mě stydět?
— Řeknu, že jsi moje starší sestra, — zasmála se Marta.
— Tak tedy platí. Ale pozor, domů půjdeme až za světla.
Ten den všechno změnil. Marta poprvé pochopila, jakou vnitřní sílu její matka má. A že by se od ní možná mohla naučit jednu věc — být sama sebou. A nežít, jak se „má“, ale jak chce.
