V tu sobotu se Jana rozhodla odjet do rodinného domu. Už tři měsíce uplynuly od smrti její matky, ale pořád neměla sílu se dotknout jejích věcí. Dům zůstal prázdný, bez dozoru. Sousedé – samí důchodci, někteří odjeli za dětmi, jiní pronajali své byty nájemníkům. Kdysi tu vedle bydleli Novákovi, jejichž děti si s Janou hrávaly, ale teď tam bydleli nějací podivíni, a tak nebylo na koho se obrátit.
Muž odjel ještě za úsvitu na ryby, dospívající dcera se sluchátky na uších jen mávla rukou, když ji matka pozvala na společný výlet. A tak si Jana řekla – dost odkládání. Odjede tam, podívá se, třeba začne třídit matčiny věci, a pak zajede za kamarádkou Lenkou – ta ji už dlouho zve na kávu.
Zavolala si taxík, stála před domem a vzpomínala na ulici svého dětství – útulnou, tichou, s jejími vůněmi a světlem. S každou minutou, kdy se taxík blížil k domu, jí stahoval hrdlo smutek – po rodičích se jí stýskalo až k bolesti.
Několik bloků před domem vystoupila, rozhodla se zbytek dojít pěšky. A čím víc se blížila, tím víc ji pohltil podivný neklid. U branky ztuhla jako přikovaná.
„Co to sakra…“ zašeptala.
Okénko v domě bylo pootevřené, záclony stažené, přestože si jasně pamatovala, že všechno pečlivě zavřela. Zámek byl vyvrácený. Uvnitř byl někdo. Nebo co horšího – někdo tam možná pořád byl.
Zavolala manželovi – nedostupný. Rozhlédla se – na ulici ani noha. Krásný podzimní víkend, všichni rozutekli. Napadlo ji zavolat na policii, ale pak ji projela mrazivá myšlenka.
„A co když… je to Pavel?“
V poslední době se choval zvláštně – byl tu odtažitý, jindy náhle veselý, jako na přeskáčku. Třeba ta „rybařina“ byla jen zástěrka a byl tady s milenkou? Ta představa ji pálila na hrudi. Nechtěla tomu věřit, nedokázala si ho v té roli představit. Ale myšlenku už nedokázala zapudit.
Dlouhé minuty stála a upírala pohled do oken. A pak to uslyšela – ženský smích. Hlasitý, šťastný, jako by si tu někdo užíval život… v jejím rodném domě! Všechno se v ní stáhlo.
A pak – prásk! Dveře se otevřely. Ven vyšla štíhlá žena v krátkém županu, v ruce ručník. Zamířila k přístavku se saunou.
„Zlato, pojď se mnou! Samotné je mi smutno!“ zavolala dovnitř.
Jana ztuhla. Mladá, hezká… Samozřejmě, vyměnil ji za takovou! Teď jí všechno došlo.
Sevřela čelist a rozhodně přistoupila k brance. Prohlédla si dvůr, našla klacek a podepřela jím dveře sauny, aby jí ta „návštěvnice“ nepřišla do cesty. Pak na verandě uviděla starý otcův řemen – těžký, s masivní sponou. „Tak ten se bude hodit,“ pomyslela si.
Vrazila do domu a uviděla prostřený stůl, láhev šumivého vína a puštěnou televizi. A na gauči v obýváku – spal muž.
„Ty sprosťáku! Máme dospělou dceru a ty si tady…!“ zakřičela a rozmáchla se řemenem.
„A-a-á! Co to děláš?! Jano… to jsem přece Honza!“
Jana zamrzla. Nebyl to Pavel. Byl to Honza – manželův synovec.
„Co tady děláš? Jak ses sem dostal?“
„No co, dveře šly otevřít jako nic! Nemám kde bydlet! Řekl jsem si, že dům stejně stojí prázdný, tak jsem tu… přečkal s holkou.“
„S holkou?!“ zbledla Jana. „A tobě to připadá normální? To není hotel!“
„Ale no tak, Jani, sedni si, dej si kafe, my tu chvíli pobudeme.“
„Ne! Okamžitě se sbalte! A nový zámek sem namontuješ. Sám!“ rozkřičela se.
„Aničko…“ zaječel Honza. „Kde je?“
„V sauně. Zamčená. Zavřela jsem ji tam, aby nepřekážela. Příště si rozmyslí, kam chodí!“
Anička se brzy vymotala a vletěla do domu rudá v obličeji a rozzuřená.
„To je můj dům, Honzo, řekni jí to! Už jsem ti poslala peníze na nábytek!“
„Tvůj?“ ušklíbla se Jana. „Dům patřil mé matce, a ty, zlatíčko, jsi akorát naletěla chytrému synovci.“
Anička vzteky vykřikla:
„Vrať mi ty peníze, podvodníku! Nahlásím tě!“
„A ty taky…“ zamumlal Honza.
Když se všechno uklidnilo, Jana odjela za kamarádkou a povyprávěla jí všechno – od strachu přes saunu až k řemeni. Lenka se smála, až se za břicho popadala.
„Jano, ty jsi hrdinka! Já bych hned volala policii. Ale ty – ty jsi to vyřídila po svém.“
„Hlavně že to nebyl Pavel,“ povzdechla si s úlevou Jana. „Ale zámek vyměním. A dveře. Kovové!“
„Za odvážné ženy!“ připila Lenka a zvedla sklenici.
„Za nás!“ usmála se Jana.
